Jih jihu

Název článku Jih jihu nezní zrovna nejlépe, ale je asi nejvýstižnější.  Z Fiordlandu jsme zamířili na jižní pobřeží, přes město Clifden, Invercargille a dále po východním pobřeží přes Dunedin až do Oamaru. Cestou jsme se zastavili, mimo jiné, i v jeskyni Waipu, další z překrásných, volně přístupných jeskyní, ve které se dá strávit i několik hodin. Na začátku jeskyně byl  plánek, cesta značná odrazkami a obtížná místa zajištěná žebříkem. I přesto to nebyla procházka pro každého. U jeskyně jsme se potkali s moc příjemnou českou rodinkou, se kterou jsme na tábořišti u starého clifdenského mostu, strávili příjemný večer, který se protáhl až do půl třetí ráno. 

Těšili jsme se na lepší počasí, ale zatím bylo stále chladno a deštivo. Ve městě Invercargill nás při procházce botanickou zahradou zastihla bouřka s kroupami. Podle zpráv z rádia, nejhorší za posledních 20 let. Ale špatné počasí nám v následujících dnech vykompenzovali skvělé zážitky, týkající se hlavně místní fauny. Naše další cesta vedla při pobřeží a my měli dostatek času na pozorování mořských tvorů. U pláže Curio jsme na místě zvaném Zkamenělý les, pozorovali tučňáky žlutooké.  Pláž je proslulá výskytem těchto tučňáků a proto tam kromě nás byli i další zvědavci a také zaměstnankyně DOC, která dohlížela na bezpečnost tučňáků. Žlutoocí tučňáci jsou považováni za nejstarší existující druh tučňáků. Jsou velmi vzácní a žijí jen na Novém Zélandu, kde jich je pouze kolem 4000. Dorůstají výšky 65 cm. Za soumraku se vracejí domů a v tuto dobu je největší šance je spatřit. I přesto, že jsme od nich byli asi 20 metrů, chovali se nenuceně a moc si nás nevšímali. Zaměstnankyně DOC nás také upozornila na několik mláďat, která díky svému hnědému chmýří, nebyla téměř vidět. U pláže jsme přespali a ráno v 5 hodin jsme je opět pozorovali, když se vydávali na moře. To už jsme zde byli sami a pozorovali je při nádherném východu slunce.  Hned vedlejší pláž Porpoise je známá výskytem hektorova delfína. Sledovali jsme moře a ani moc nedoufali, že bychom je spatřili. Ale najednou jsme ve vodě zahlédli ploutvičky. Nelenili jsme a i přes deštivé a chladné počasí jsme vzali kajaky a vyrazili na moře. První půlhodinu ježdění po moři se nic nedělo, ale najednou zafrkali a plavali vedle nás čtyři delfíni, ve vzdálenosti asi metr od kajaku. Příliš se nekamarádili, ani neskákali, ale i tak to byl úžasný pocit, jet vedle delfína. Po chvíli odplavali, ale ještě dvakrát se k nám vrátili. Honza si šel ještě zasurfovat na vlny a já jsem šla, po hodině jízdy na kajaku ve větru a dešti , do auta rozmrznout. Přes zátoky, pláže, nejjižnější bod jižního ostrova a majáky, jsme pokračovali při východním pobřeží k městu Dunedin. Zde jsme se v bazénu s horkou vodou prohřáli a vydali se na poloostrov Otago pozorovat  albatrose královského, který patří k největším mořským ptákům na světě. Má rozpětí křídel až 3,5 metru a za jeden rok dokáže uletět vzdálenost až 190 000km. Jeho život je velmi zajímavý. Vybere si partnera, se kterým zůstává po celý život. Samička snese jedno vejce a to střídavě s partnerem zahřívá. Společně se starají o mládě až do věku téměř jednoho roku. Poté, se všichni  rozloučí a samec i samice se vydávají na osamělou cestu kolem zeměkoule, každý v opačném směru. Sejdou se až za dva roky na hnízdišti. U jejich hnízdiště na poloostrově Otago, je vybudována pozorovatelna, ze které můžete vidět letícího albatrose z docela krátké vzdálenosti.  Ale placenou návštěvu pozorovatelny příliš nedoporučujeme, albatrosi jsou občas vidět i z parkoviště a než se je snažit vyfotit, je lepší si zakoupit pohlednici.  Poblíž hnízdiště je i početná kolonie modrých tučňáků. Čekali jsme na ně večer, když se vraceli z moře, ale byla již tma, když vylézali a tak jsme viděli jen pohybující se flíčky. Proto jsme si ráno přivstali, abychom je viděli, jak vyrážejí na lov, ale asi to vytušili a také si přivstali, takže v 5 ráno už byli pryč. Poloostrov jsme projezdili a prochodili „křížem krážem“, po dunách a plážích  a mrkli také do podmořského akvária, které patří univerzitě a má hodně dlouho historii. Z Dunedinu jsme při pobřeží mířili na sever k Maoraki boulders. Jsou to velké, šedivé a téměř dokonale kulaté kameny, které mají v průměru kolem 2 metrů. Některé jsou rozpadlé a proto je vidět, že pod svým hladkým povrchem mají porézní jádro, které připomíná včelí plástev.  Kameny pocházejí z jílovcových skalisek, která lemují pobřeží a jejich vzhled je kombinací eroze a jejich specifického složení.  Ještě večer jsme stihli dojet do města Oamaru. U přístavu žije jedna z velkých kolonií modrých tučňáků.  Pozorovali jsme je na různých místech již několikrát, ale protože vylézají v moře až téměř za tmy, nikdy jsme je příliš zřetelně neviděli. Zde se nám nabízela možnost zúčastnit se organizovaného pozorování, vedené soukromou společností, která pláž šetrně nasvítila a lidé sedí na tribuně a pozorují tučňáky z asi 30 metrů. Ale protože se nám nechtělo za vstup platit, zůstali jsme na parkovišti a vyčkávali. Po 22 hodině začali odjíždět lidé, kteří byli na organizovaném pozorování. Už jsme mysleli, že žádné tučňáky neuvidíme, ale vydrželi jsme a asi kolem 23 hodiny začali po parkovišti přebíhat skupinky tučňáků, kteří již vylezli z vody, ale bydleli až za parkovištěm.  Kromě nás bylo na parkovišti ještě pár lidí a také paní z organizace na ochranu tučňáků, která dohlížela, aby odjíždějící auta tučňáky neohrozila.  Tučňáci se kolébali po parkovišti a nedaleká pouliční lampa je pěkně osvětlovala (ale na focení to stejně moc nebylo, blesk se používat nesmí). Jedna skupina si to ťapkala rovnou k nám a tak jsme se ani nehnuli a čekali, co se bude dít. Tučňáčci nás ignorovali a proťapkali pár centimetrů od nás a jeden dokonce šlápl Honzovi na nohu. Byli úžasní, ťapkali jako malí klauni, cestou se ještě stačili vycachtat v kalužině a pak se spokojeně odkolébali do stráně za parkovištěm, kde měli asi své domovy. Modří tučňáci jsou nejmenším druhem tučňáků a vyskytují se prakticky kolem celého pobřeží Nového Zélandu a také u břehů jižní Austrálie.  Jsou velcí kolem 30cm, mají bílá břicha a na zádech silný modrý pruh táhnoucí se od krku až k ocasu.

Galerie