Národní park Arthurs Pass

Z města Greymounth, které jsme prohlásili za nejškaredější město, které jsme na Zélandu zatím viděli, jsme zamířili kolem jezera Brunner (kde Honza opět chytil dva úhoře, ale o tom až později) do národního parku Arthurs Pass. Jakmile jsme se přiblížili k horám, uvítali nás horští papoušci kea. Jsou to neobyčejně roztomilí, zvědaví a legrační papoušci. A také velmi nenechaví. Vše je zajímá a zkoumají to svými ostrými zobáky.  Ale pro svůj komický vzhled a chování si každého získají, a proto jim jsou prominuty i drobná poškození na autech, stanech, botách atd. (dokáží zlikvidovat stěrače, těsnění, roztrhnout stan, ukrást botu…..)  Naše auto a obzvlášť barevné kajaky je velmi zaujali a hned zkoumali co to je a jestli by se na tom nedalo něco uklovnout.  Nejsou téměř vůbec plaší, žebrají, předvádí se a umí se tvářit i uraženě. Vydávají charakteristický krákoravý zvuk a pouze při roztažených křídlech je možné si všimnout jejich spodního červeného zabarvení. V Arthurs Pass jsme měli v plánu opět vícedenní trek ve vyšších kopečkách. Po příjezdu do vesnice Arthur, jsme zašli do infocentra, kde nám zasvěcený zaměstnanec Odboru životního prostředí (DOC) sdělil, že bez maček a cepínu se nikam na více dní vypravit nemůžeme, také jsou rozvodněné řeky, padají laviny a předpověď počasí není dobrá.  Mačky a cepín k našemu překvapení nikde v okolí nepůjčují. A tak jsme zvolili náhradní program a pro následující den si vybrali výstup na horu Aicken 1863 m. Odpoledne jsme strávili hledáním keší a výlety po okolí. Nedaleko vesnice jsme objevili opuštěné a bezplatné tábořiště s krbem.  Zatopili jsme si v krbu a začali chystat večeři. Jak jsem se už zmínila na začátku, Honza chytil na jezeře Brunner dva úhoře. K večeři byli osmažení s bramborem a i lahvinka vína se v autě našla. Tak jsme měli pěkně „nóbl večeři“:-)

Ráno jsme vstávali brzy, předpověď počasí byla dobrá pouze do odpoledne, proto jsme chtěli být z jednodenní ho výstupu na Aicken brzy zpátky. Již v noci bylo dle teploty znát, že jsme na horách. V autě jsme měli ráno 5 stupňů a venku foukal mrazivý vítr rychlostí 50km/hod. (to jsme si přečetli v infocentru na nástěnce, kde vyvěšují aktuální počasí). Moc se nám do kopce nechtělo, ale přemohli jsme se a rozhodně nelitovali. S přibývající výškou vítr slábl (pod vrcholem opět sílil), ale sluníčko se snažilo a bylo krásné azuro. Na vrchol jsme vystoupali brzy bez větší námahy (hold jsme z dobrého oddílu:)) a odpoledne byli zase zpět v údolí. Původně jsme chtěli ještě jednu noc strávit u „našeho“ krbu a druhý den vystoupit na Avalange peak, ale počasí se kazilo a tak jsme sjeli opět k moři a pokračujeme do městečka Hokitika, kde se začínají zvedat Jižní Alpy.