Paparoa

Paparoa patří k nejmenším národním parkům Nového Zélandu. Tvoří jej velmi zajímavá vápencová oblast a nachází se na západním pobřeží jižního ostrova.  Mezi největší zajímavosti této oblasti jsou rozhodně skalní útvary, které vypadají jako palačinky naskládané na sebe. Proto se také této oblasti říká Pancake rock – palačinkové skály. Tyto skalní útvary jsou tvořeny mnoha vrstvami různě tvrdého vápence, který zvětrává tak, že vytváří právě ty jednotlivé vrstvy – palačinky. Národní park Paparoa je kromě „palačinek“ proslulí také mizejícími řekami, hlubokými závrty a jeskyněmi.  Z živočichů je zde možné spatřit tuleně, tučňáky a delfíny.  Delfíny Hektorovy by mělo být prý snadné spatřit, protože se v těchto měsících pohybují do 1km od pobřeží. Bohužel jsme je zatím neviděli i přesto, že jsme si na mořskou hladinu oči málem vykoukali. Tuleně vídáme docela často a na tučňáky jsme si chtěli počkat, až se budou vracet po šichtě domů. Přes den jsou na lovu na moři a večer se vrací. Podle instrukcí na informačním panelu jsme si na pláži našli místo, kde byli jejich stopy a vhodné prostředí pro jejich bydlení. Pláž byla na pozorování vhodná, poblíž byl útes, ze kterého bylo pěkně vidět na moře a pláž. Před setměním jsme si na útes přinesli naše kempinková křesílka, usedli a čekali, kdy začne představení. Čekali jsme až do úplné tmy a pak už jen hádali, zda vidíme pohyb na pláži a nebo se nám to jenom zdá. Snad budeme mít příště více štěstí a spatříme tato stvoření, jak vyskakují z vln a srandovně se kolébají po pláži.  Kromě čekání na tučňáky jsme strávili hodně času pozorováním právě palačinkových skalních útvarů. Sami o sobě jsou zajímavé, ale když do toho vstoupí ještě věčně rozbouřené moře, pak je to teprve parádní podívaná. Vlny narážející na útesy se prodírají zvětralými otvory. Voda stříká do výšky mnoha metrů a pokud je zrovna příliv a fouká silný vítr, je podívaná o to úžasnější. Protože se v této oblasti vyskytují i jeskyně, nemohli jsme si je nechat ujít. Některé byly docela obyčejné, ale jeskyně Fox  river byla překrásná. Od parkoviště byla vzdálena přes hodinu chůze a bylo zapotřebí několikrát přebrodit řeku. I to stačí k tomu, aby to mnohé turisty odradilo a do jeskyně se nevydali. Jeskyně je volně přístupná a nachází se zde mnoho stalagnitů, stalagmitů a dalších útvarů.  Mezi takovouto nádherou se můžete procházet bez omezení a měli jsme docela nepříjemný pocit, při prolézání jeskyně, abychom něco neúmyslně neponičili. Jeskyně byla objevena roku 1900. Aby kajaky nezahálely tak jsme se vydali na projížďku po říčce Pororari a Honza po ní dojel až do moře, kde si zařádil na vlnách.