Po západním pobřeží

Po příjemně stráveném čase v oblasti Hokitiky jsme se vydaly na další cestu po západním pobřeží dolů na jih. První zastavení jsme si naplánovali u laguny Okarito. Tato laguna je mělké přílivové jezero, kde se míchá sladká a slaná voda. Jezero je chráněno od moře písečnou dunou, takže skýtá bezpečné útočiště hnízdícím koloniím různého ptactva. V oblasti je také rozsáhlé hnízdiště vzácných volavek bílých, tam je však přístup omezen pouze s placeným průvodcem na tryskovém člunu. Čili celkem drahá atrakce. Využíváme naše kajaky a jdeme prozkoumat aspoň část laguny vlastními silami. Nasedáme kousek od ústí laguny do moře. Jelikož je příliv, cesta nám ubíhá celkem rychle, voda je lehce zakalená a občas se tak nechtěně dostáváme do bahnitých mělčin.  Zajíždíme do jedné říčky, která ústí do laguny a necháváme se přílivem unášet proti proudu. Neúspěšně se snažím rybařit z lodě, sledujeme okolní ptactvo, kterého není tolik, kolik jsme očekávali. Pomalu přichází čas odlivu a tak se rozhodujeme pro zpáteční cestu. K našemu překvapení však voda teče pro nás stále špatným směrem. Cesta, která nám předtím zabrala necelou hodinku, teď byly dvě hodiny dřiny. I po našem návratu voda tekla stále ještě směrem do laguny, místo zpět do moře. Po příčině tohoto jevu jsme se však nepídili a vyrazili jsme navštívit nedaleké ledovce.

Ledovce zde vznikají v nejvyšších partiích Jižních Alp a stékají skoro k moři ve dvou pramenech: Franc Josef a Fox glacier. V těsné blízkosti leží nejvyšší Zélandské vrcholy Mount Cook a Mount Tasman, které mají výšku skoro 4000m. Vzhledem k deštivému klimatu (roční úhrn srážek je zde kolem sedmi metrů) se prý jedná o nejrychleji se pohybující ledovce na světě. Na rozdíl od evropských ledovců měli Zélandské ledovce nejmenší velikost v šedesátých létech a od té doby neustále rostou. K čelu ledovce vede příjemná cesta. Dále na ledovec však smí pouze výpravy s průvodcem. Je docela zábavné pozorovat barevně sladěné skupiny klientů stoupajících po vytesaných schodech po ledovci. Vůdce místo klasického cepínu nese důlní krumpáč a každou chvíli zastavuje svojí skupinku a mohutně vytesává již vytesané schody. U ledovce Fox nalézáme opuštěné náčiní vůdců a tak aspoň děláme fotky v „akci“.

O pár údolí vedle ledovců vede Copland trek, cesta šplhající přes hřeben Alp na opačnou stranu. Trek je však znám hlavně tím, že první chata je postavena na břehu termálních jezírek. Neodolali jsme a přes nepříznivou předpověď jsme také vyrazili. Sedmihodinový trek jsme zvládli hravě, chata byla úplně prázdná, jezírka jsme měli sami pro sebe, okolo se tyčí zasněžené vrcholky hor. Aby té idylky nebylo až tak moc, jezírka byla hluboká sotva po kolena a na dně s vrstvou bahna. Upocení po cestě jsme horkou vodu až tak moc neocenili, jakákoli část těla nad hladinou se však stávala terčem náletů tisíců písečných mušek (sandflyes). Za chvíli dorazilo dalších asi deset lidi…

Na další dny byly hlášeny silné deště, tak se další den ráno radši rychle vracíme k autu a protože skutečně začíná pršet ,brzy se ten den utábořujem v kempu nedaleko moře.

Následující den jsme si zato užili trochu starostí. Ráno stále pršelo a tak jsme nijak nespěchali, když jsme konečně chtěli vyrazit, zjistili jsme, že se nám poprvé podařilo vytlouct baterku tak, že jsme nenastartovali. Ve dvou se nám auto roztlačit nepodařilo a tak jsme asi hodinu čekali, než se objevilo první auto a pomohlo nám. Skutečně asi pršelo docela dost i na místní poměry. Příjezdové cesty k oběma ledovcům byly uzavřeny kuli vysoké vodě. Cestou sledujeme, jak řeky opouštějí koryta, a strouhy kolem silnice jsou naplněny po okraj. Přijíždíme k mostu, na němž stojí několik aut, hned za mostem teče přes silnici celkem slušná říčka. Nikam nespěcháme a jsme rozhodnuti počkat, až voda opadne. Za nedlouho přijíždí někdo ze správy komunikací, párkrát zkusí cestu projet a začne postupně posílat lidi přes brod. Po té, co projelo již několik osobáků, rozhodujeme se, že to také zkusíme. Naše dodávka má celkem vysoký podvozek ve srovnání s těmi co už přebrodili, tak si říkáme proč to nezkusit. Brod má hloubku kolem půl metru, uprostřed už je asfalt trochu potrhaný tak to trošku skáče. Najednou se na palubce rozsvítí všechny kontrolky, ujedeme ještě pár metrů a motor odmítá spolupracovat. Naštěstí jsme již z vody venku. Silničář mi půjčuje sprej na vysušení mokrého rozdělovače, za chvilku máme opět nastartováno. Po pár metrech však následuje další brod, sice není moc hluboký, zato je dlouhý přes 50 metrů. Uprostřed brodu motor opět začíná škytat a po chvilce stojíme. Baterie se od rána nestihla pořádně nabít a tak po pár pokusech o nastartování nás nechává ve štychu. Snažím se ukecat pár lidí v projíždějících offroadech, aby nás odtáhli aspoň z vody ven, nikomu se nechce zastavit. Nakonec s Lenkou vytlačujeme auto ručně, protijedoucí auta nás občas pěkně nahodí vodou. Konečně se nachází dobrodinec, který nás je ochotný kousek poodtáhnout. Naštěstí se auto podařilo roztáhnout a tak můžeme pokračovat dál. V dešti se nám již dnes moc nechce cestovat a tak zastavujeme v kempu u nedalekého jezera. Hledáme si bezpečné místo od kud by nás, když tak ráno někdo mohl roztáhnout, kdybychom nenastartovali a také abychom byli dost daleko od stoupající hladiny jezera. Další den se počasí umoudřuje, auto naštěstí poslušně nastartovalo a tak se můžeme vydat na další cestu. Navštěvujeme rybářskou osadu Jackson bay (kde opět nechytím žádnou rybu) odkud chceme vyrazit na dvoudenní trek. Na naplánované cestě bychom však museli několikrát brodit přes řeku a vzhledem k tomu že zase začalo pršet, rozhodujeme se opustit západní pobřeží a užít si konečně trochu sluníčka. Pro zajímavost západní pobřeží: west coast je často přezdívané na wet coast: mokré pobřeží.

Fotogalerie