Sopky

Jsme zpátky na severním ostrově a zbývá nám necelý měsíc na Novém Zélandu. Necelé dva týdny si rezervujeme na prodej auta a tak nám zbývá už jen pár dní na cestování.  Ty věnujeme návštěvě národního parku Tongariro, sopce Egmont a Honza si chce ještě pořádně zapádlovat.  Nejdříve jedeme k sopce Egmont, posvátná hora Maorů nazývaná Taranaki. Je to dřímající sopka, která naposledy vybuchla v roce 1755. Nádherný kopec vysoký 2518 m a svým pravidelným kuželovitým tvarem připomíná japonskou Fuji. Čekáme na dobré počasí a tak horu objíždíme a při koupání v moři sledujeme mraky, které ji velmi často zahalují. Když jsme si ji pořádně prohlédli ze všech stran, přijíždíme do vesnice Egmont a ráno vyrážíme. Počasí mělo být dobré, ale zélandské rosničky moc dobře předpovídat počasí neumí, a tak i přes vyčkávání máme velkou oblačnost. Při výstupu je to typický pohled „jako z letadla“. Pod námi se valí mraky, ale jinak počasí ujde. Na vrcholu je teplo, slunečno, nefouká. Překvapuje nás množství malých mušek, které nás v té výšce 2518 m otravují. Je téměř nemožné kousnout do chleba, aniž by množství přikousnutých mušek nepřevyšovalo ostatní ingredience. Výstup a sestup zvládáme, i s dlouhým kocháním na vrcholu, za necelých 7 hodin. Škoda, že výhledy do okolí zatarasila oblačnost, ale i tak to byl moc pěkný výlet.

Od sopky Egmont přejíždíme k národnímu parku Tongariro. Zde si Honza nejdříve zapádloval na řece Tongariro, ale pro přehlednost je tato řeka popsána společně s ostatními v následujícím článku o pádlování. (pokud je tento článek poslední, tak bude určitě brzy vložen článek o pádlování:)) V národním parku Tongariro máme v plánu vylézt na sopku Ruapehu, Ngauruhoe a Tongariro. Vše samozřejmě bude záležet na počasí. Nejdříve se vydáváme na Ruapehu (2797m). Rozložitá sopka, která naposledy vybuchla v roce 1996 a chrlila sopečný prach do výšky 12 km. Přímo na sopce se nachází známé lyžařské středisko.  Večer jsme přijeli do střediska, které bylo zcela vylidněné a prohlíželi si sopku a hledali její vrchol. Byl nejasný a i cesta nebyla dobře čitelná. Ráno bylo ve středisku trochu živěji, opravovaly se vleky a další vybavení. Vlekaři nám poradili, abychom šli pod lanovkou a potom již pokračovali po značené cestě. Ke kráteru se dalo jít vícero cestami, my zvolili delší ale hezčí.  Kráter a jeho okolí, včetně modrého jezera, byl nádherný. Při cestě dolů začínalo pršet a protože jsme měli ještě v plánu přesun na trek Tongariro, spěchali jsme dolů. 

Tongariro crossing je označován za nejkrásnější jednodenní trek na Novém Zélandu. Je moc hezký, ale viděli jsme i hezčí místa. Hlavně je velmi navštěvovaný. V hlavní sezoně prý cestu sopečnou krajinou, mezi sopkami a krátery, absolvuje denně 1000 lidí. I přesto jsme se na tento trek odvážili a riskovali ušlapání v davu. Nakonec to tak hrozné nebylo. Trek se začíná v jiném místě, než se skončí. Dopravu mezi začátkem a koncem zajišťuje několik dopravních společností. Když jsme se ale dozvěděli cenu, málem nás z toho kleplo. Naštěstí jsme s tím trochu počítali a již měli připraven krizový plán.  Za prvé jsme se rozhodli, že trek půjdeme v protisměru a tím snad nepůjdeme jako stádo, ale budeme se s lidmi míjet. Odjeli jsme na konec treku, který se pro nás stal začátkem. Tam jsme vyložili z auta stan a věci na přespání a na následující den. Já jsem odvezla auto do 40 km vzdálené vesnice Whakapapa , kde jsme chtěli trek končit. Stopem jsem dojela zpět k Honzovi a přespali jsme ve stanu. Ráno jsme  vše pobalili do igelitových pytlů a schovali do buše, vyrazli jsme na trek jen s malými batůžky. Počasí bylo pěkné, naším směrem šli jen manželé z Německa, které jsme zasvětili do tajů geocachingu (protože nám šli pořád v patách a my neměli klid na hledání).  Kolem poledne jsme došli k hlavní atrakci celé cesty, krásná modrá jezírka Emerals, červený kráter a další sopečné úkazy. Počasí se dost pokazilo, foukalo a hlavně byla hustá mlha. Z tohoto důvodu jsme sena sopku Tongariro a Ngauruhoe neškrábali. Potkali jsme cestou Čechy, kteří nám potvrdili bezvýznamnost této námahy. Není absolutně nic vidět. V podvečer jsme dorazili k autu ve Whakappapa. Pokud bychom cestou dali obě sopky, byl by to pěkně výživný výlet. I takhle jsme byli pěkně uťapkaní.

 Galerie