Svatba

26.6.2010 byl naším svatebním dnem. Ale nebylo to tak jednoduché jak by se zdálo. Vše začalo již 5 měsíců předem na Zélandu, odkud jsme si dopisovali s paní matrikářkou ohledně volného termínu. Byli jsme šokováni, když nám v lednu bylo sděleno, že sobota v letním měsíci je již pro svatební obřad v Hradci Králové téměř nerealizovatelná. Nakonec pro nás ještě půl hodinku našli a tak jsme po návratu ze Zélandu jen doskotačili na matriku a tam vyplnili potřebné formuláře.  Zjistili jsme, že obřady se konají v Městské hudební síni, ale ne v hlavní budově, ale v příšerném prý Rytířském salonku. Protestujeme, ale mají na nás jen půl hodiny a to oddávající nikam jinam nepoběží. Nakonec vítězíme a svatba se bude za pěkného počasí konat na nádvoří. Do svatby zbývalo pár měsíců, žádný stres, teď hlavně honem sehnat práci, po svatbě by mě určitě nezaměstnali už ani u popelářů. Úkol splněn, práce v oboru po 2,5 měsících nalezena, už jsem se začínala bát, že budu ve zverimexu prodávat křečky. Tak teď jenom pár detailů jako šaty, oznámení, koláčky, restaurace, oslava na loděnici, ubytování pro příbuzenstvo, hudba, fotograf…….. no asi se z toho zblázníme a to jsme tu svatbu chtěli pojmout hodně lehce:)))))  Vše zařízeno, loděnice připravena, počasí objednáno a můžeme se brát. V sobotu ráno samozřejmě drobný chaos, ale už přijíždíme k hudební síni, zjišťujeme, že na nádvoří zůstalo podium z divadelního festivalu, ale kamarádi ho stačili rozložit a nádvoří uklidit dříve než jsme přijeli. Za to jsem velmi vděčná, protože počasí je parádní, nad hlavami modré nebe a do toho Rytířského salonku by nás nedostali. Máme nejúžasnější svědky Kosák s Míšou, dorazili ve stylovém ošacení. Kosák v kompletní kajakářské výstroji a Míša připravena v sedáku a s lanem zdolávat skály.  Šikovná kamarádka klavíristka Monika sáhla do kláves a už se linuly písně od Nohavici, Hradišťan a další. Družičky si sebevědomě vykračovaly a rozhazovaly okvětní plátky růží a my už jen vyslechli přiměřeně dlouhé povídání od oddávajícího a v pravou chvíli řekli své ANO. Honza mi navlékl prstýnek a já se pokusila o totéž. Pokusila proto, že před pár týdny si Honza na horolezecké stěně poranil prsteníček a od té doby ho měl nateklý. Prstýnek jsem navlékla jak to jen šlo, podstatný je přeci hlavně ten polibek:) A jsme manželé. Následovaly gratulace a focení, poté oběd s rodinou v restauraci Šatlava a pak už ta pravá svatební oslava na loděnici. Kamarádi nám to chtěli samozřejmě zpříjemnit, tak jsme byli při plnění úkolu na řece řádně vykoupáni. Ale to je tradice, s tím se počítá. O veselou náladu se kromě hudebně nadaných kamarádů postaralo i dobré jídlo a pití a noc byla opravdu dlouhá.