Trek v národním parku Te Urewera

Už dlouho jsme se nevydali na náročnější trek a tak jsme se to chystali napravit. Rozhodli jsme se pro 5 denní trek v národní parku Te Urewera. Již ve městě Rotorua jsme se snažili zjistit informace o treku a byli jsme odkázáni na kancelář DOC v městečku Murupara. Přijeli jsme tam v podvečer a působilo na nás dost podivně. Malé městečko s podivnýma lidičkami. Na noc jsme raději z městečka odjeli, báli jsme se, abychom ráno nezjistili, že nás někdo ukradl i s autem. Takový dojem na nás totiž městečko dělalo. Kancelář jsme našli na kraji městečka, působila kultivovanějším dojmem než celé městečko dohromady. Paní byla ochotná, zdálo se, že ví, o čem mluví. Ujistila nás, že je vše v pohodě, na trek můžeme vyrazit. Na počasí prý nezáleží, vše je prostě v pohodě. Ještě jsme si zde koupili hut pasy, které nás opravňují k užívání chat. Hut pas stojí na půl roku pro jednoho 60NZD a na chatách už nic platit nemusíme. Dojeli jsme do městečka Ruatahua, kde trek začínal. Zde jsme chtěli nechat auto, ale nemáme moc dobrý pocit nechat ho několik dní bez dohledu. Ideální je, požádat místního obyvatele o možnost zaparkovat na jeho pozemku. To jsme také udělali a byli překvapeni podnikatelským duchem místního obyvatelstva. Jeden podnikavec chtěl 10NZD za den a odvezl by nás na začátek treku, paní působící milým dojmem si řekla 40NZD a je jedno, jak dlouho tam auto necháme. Další dotázaný člověk nevěděl a působil dojmem nesvéprávného. Nakonec jsme zašli do domku, kde pobíhalo několik dětí. Vyšel postarší maor, a i přes „kriminální tetování“ si vzbudil naši důvěru. Bez problémů nám dovolil auto zaparkovat hned vedle psí boudy. Pes asi moc hlídací nebyl, hned se s námi skamarádil, ale snad by aspoň štěkal, kdyby se nám do auta někdo dobýval. Pořád jsme čekali, kdy si maor řekne o peníze, ale místo toho nás pozval na čaj a vyzvídal, kam se chystáme. Poradil nám, ať jdeme trek v opačném směru, protože v jednom úseku bude hodně prodění a brzy  má pršet. Hladina vody bude vyšší a těžko se bude brodit. Poskytl nám skutečně cenné informace. Začali jsme nabývat dojmu, že paní v kanceláři DOC ani netuší, kde se náš plánovaný trek nachází. Hlavně, že je podle ní vše v pohodě. Sbalili jsme si věci a vyrazili na cestu. Bylo před 15 hodinou a na první chatu to byly jen 4 hodiny. Cesta byla dobře značená oranžovými trojúhelníky a vedla příjemným terénem. Jednou jsme brodili a jednou šli přes most označovaný jako swing bridge. Brod přes potůček jsme si užili, pro nohy v pohorkách příjemná změna. To jsme ještě netušili, co nás následující den čeká. Na chatu Tawhiwhi jsme došli před 19 hodinou. Nikdo tam nebyl a tak vidina romantického večera u krbu byla reálná:) Opak byl ale pravdou. Navečer se venku rozkřičeli ptáci a za pár minut přišli dva muži se smečkou psů. Neměli žádné batohy a nic, co by nasvědčovalo tomu, že na chatě budou nocovat. Vyprávěli nám, jak byli na lovu a ztratili se. Už dva dny bloudí a minulou noc, kdy  teplota byla pod nulou, byli venku. Neměli spacáky ani jídlo. Dnes odpoledne potkali lidi na koních, kteří jim poradili, jak se dostat k nejbližší chatě a dali jim trochu jídla. Byli hodně vyčerpaní. Uvolnili jsme jim místo u krbu a podělili se o své jídlo. Na chatě bylo naštěstí nějaké jídlo od předchozích návštěvníků, které se zde nechává právě i pro takovéto zbloudilce. Noc strávili u krbu, protože bez spacáku byla i v chatě dost zima. Vyrazili brzy ráno na chatu, kde měli věci. Byla vzdálena 3 hod. chůze. I my jsme se vydali tímto směrem a na chatě Takurua se s nimi a jejich kamarády znovu potkali. Poděkovali nám a dostali jsme pěknou zalaminovanou mapu. Tento den by se dal nazvat „Dnem vodní turistiky“. Brzy jsme se z pohorek přezouvali do sandálů a byli rádi, že je sebou máme. Brodili jsme potok snad každým 5 minut. Cesta vedla rovně, ale potok si to křižovat kam se mu zachtělo. Když jsme zrovna nebrodili řeku, brodili jsme se blátem. Zpočátku to byla docela sranda, ale později už to tak zábavné nebylo. Bláto v sandálech nám rozedíralo nohy, voda byla studená a výše vodní hladiny chvílemi přesahovala stupeň broditelnosti a hrozil stupeň plavání. Pokud byla hladina příliš vysoká a proud silný, obcházeli jsme brod neprostupnou buší. I přes relativně rychlé tempo a minimum přestávek nás náročnost cesty pozdržela a chatu Ohane jsme hledali až za tmy. Cesta k chatě vedla opět potokem. Už jsme si i zvykli, že oranžové trojúhelníky označující cestu se nacházejí tam, kde nejsou potřeba a chybí tam, kde se bez nich nedá jít dále. Když už jsem ani nedoufala, že chatu najdeme, Honza ji objevil. Noc venku by příjemná nebyla, ale i na tuto variantu jsme byli připraveni, spacáky a karimatky jsme měli samozřejmě sebou. (jen stan jsme nebrali, takže by nesmělo pršet:)) Chata byla malá, nikdo na ní nebyl. Rozdělali jsme si oheň a rozehřívali zmrzlé nohy a sušili oblečení. Následující den jsme se brodili už méně, ale pro změnu padala voda z nebe. Na chatě Hanamahihi, kde jsme tento den nocovali,  bylo pět lovců. Končí jim sezona, tak si chtějí ještě užít lovu. Vzhledem k tomu, že si k večeři vařili instantní jídlo a maso balené v obchodňáku, tak to moc dobří lovci nebyli. Ráno bylo krásně slunečno a čekal nás pohodový celodenní pochod na další chatu. Aby to nebylo tak jednoduché, značení na důležitých místech opět chybělo a tak jsme si zašli asi hodinu a půl přes příšerně vysoký kopec (Everest byl proti němu prcek). Cestou jsme opět potkali volně se pasoucí koně. Viděli jsme jich cestou mnoho, prý jsou to koně maorů, kteří je nechají volně žít a jen když je potřebují, tak si je odchytí. Je jich zde opravdu hodně a chodí do vzdálených míst parku, protože je nedostatek pastvy. Za pěkného počasí jsme došli na chatu, kde jsme spali první den. Nikdo zde nebyl a protože bylo ještě brzy, nadělali jsme hromadu dříví nejen pro sebe, ale i pro další návštěvníky chaty. Poslední den jsme se vrátili k autu. Bylo v pořádku, maor doma nebyl, ale jeho ženě jsme poděkovali za hlídání auta a za rady jejího manžela. Odjeli jsme pár kilometrů na pěknou louku k řece, kde Honza rybařil a já vybalovala batohy a odbláťovala pohorky. Byl to náročný trek, ale moc pěkný a rozhodně stál za námahu.