Trek v parku Nelson Lakes

Po prozkoumání severozápadního výběžku jižního ostrova, rozhodujeme se opět vyrazit někam na trek. V severní časti jižního ostrova je turistických tras několik, na některých je však drahé ubytování (i ve stanu), některé po pěti dnech skončí  v místě,  odkud se snad ani nedá dostopovat zpět a kdo by chtěl jít dalších pět dní stejný trek…  Rozhodujeme se pro trasu nazvanou „Travers –Sabine Circuit“, která  má začátek i konec na stejném místě. Naše túra leží v národním parku Nelson Lakes vzdáleném asi 80km od města Nelson.

Předpověď hlásí na další dny sněhové přeháňky od 1200m, lepší počasí si snad nemůžem přát, vždyť už je skoro léto :) Nabalujeme batohy na šest dní a díky předpovědi se těšíme na prázdné chaty. Chat je na naší trase celkem dost. Jsou postaveny místním odborem životního prostředí, na chatách není žádný správce a jsou volně otevřeny pro kohokoli. Na tyto chaty se vztahuje naše půlroční permice, takže za ubytování již nemusíme nic platit.

První den vyrážíme až odpoledne po té co jsme zjistili počasí, zabalili batohy a připravili auto na naší nepřítomnost. Je nepříjemně sychravo ale po 3.  hodinách dorážíme na chatu Coldwater(630m.n.m.). Na chatě je již jeden Angličan, který již zatopil v krbu, chata je dvanáctimístná, takže prostoru dost.  Po chvilce přichází školní výprava asi deseti dětí a tří dozorů a z druhé strany přes řeku prý za chvíli dorazí druhá zhruba stejně velká skupina. Naštěstí všechny dětí prý budou spát venku.  Druhá skupina, aby se dostala na chatu, musí přebrodit řeku. Je pěkné sledovat do pasu zmáčené děti s čvachtajícími botami a vysmáté vedoucí, Zélanďani hold nejsou žádné bábovky.

Další den pokračujeme asi 20km na chat Upper Travers (1320m) cestou míjíme jednu chatu, vedle které těsně projela lavina, chata zůstala neporušená, pouze kadibudka vzala za své. Cestou vidíme vrtulník letící směrem k naší chatě, máme strach, že na chatu veze nějaké lovce, naštěstí je skutečnost jiná. Tento den proběhlo letecké zásobování chat palivovým dřevem a tak na této i dalších chatách máme zásobu parádního dřeva na topení :) Na chatě jsme sami a těšíme se, že by to tak mohlo vydržet, v podvečer však doráží ještě dva Izraelci. Další den nás čeká výstup do sedla o výšce 1787m a tak jdeme brzo spát.

Již brzy za chatou se objevuje sníh, stoupaní však není příliš strmé a sníh není úplně zmrzlý, takže absence maček a cepínu nevadí.  Za sedlem cesta prudce klesá do dalšího údolí, kus cesty vede dokonce přímo dolů lavinovým žlabem. Další chata, West Sabine, leží již o výškový kilometr níže, 670m. Na této chatě jsme chtěli původně přespat, sedlo jsme však přešli poměrně rychle a na chatu dorazili v poledne. Rozhodujeme se tedy pokračovat dalším údolím na chatu Blue Lake (1150m). V těsném sousedství chaty skutečně leží nádherné, průzračně čisté, modrozelené jezero. Na chatě sídli dva Francouzi, kteří se snaží zdokonalit v umění přežití a chtějí se na této chatě uživit lovem zajíců do ok. Zatím však nic nechytli. Ráno z batohů vytahují košile, kalhoty a kravaty, vše v černém provedení. Netuším, jestli se ve Francii chodí do kostela v sobotu, ale oni se tak tvářili. V návštěvní knize pak ještě objevujeme zápis mojí sestry Katky z loňského roku. 

Ráno se pak vracíme stejnou cestou k chatě West Sabine a pokračujeme dolů údolím k chatě Sabine (455m). Chata leží na břehu velkého jezera a zajíždí k ní vodní taxi. Na chatě je proto celkem plno, věkový průměr tak kolem 60let. Ne všichni se sem však nechali dovést taxíkem. Někdo sem dorazil pěšky, někdo sem dorazil na mořském kajaku. Ráno všichni stávají v půl sedmé a vyrážejí za svými plány.

My máme v plánu vyrazit zase do výše položených míst, na chatu Angelus (1667m), na tuto chatu vede přímá cesta, která vede po exponovaném hřebínku a překonává dva 1800m vrcholky. Je nízká oblačnost prší, na hoře je ještě hodně sněhu a my nemáme výbavu do hor, volíme tedy snadnější, ale delší cestu přes chatu Speargrass. Na tuto chatu dorážíme před polednem za drobného, ale vydatného deště. Osazenstvo chaty je ještě zalezlo ve spacácích, náš příchod však vytahuje novozélandskou dvojku na rychlo balí, aby vyrazili hned po nás. Kus za chatou pak potkáváme skupinu, která právě sestoupila z chaty, kam směřujeme. Sdělují nám, že nahoře je pěkná vichřice, špatná viditelnost, spousty sněhu. Pokud to neumrzne, mělo by to být bez maček v pohodě. Se sněhem to nakonec není tak strašné, vichřice je ale pořádná. Se stoupající výškou se déšť mění v drobné sněžení. Poletující zmrazky nepříjemně štípou do obličeje. Brzy však v mlze nacházíme chatu a zásobu dřeva. Sušíme, likvidujme poslední zásoby jídla a jsme spokojení. Přes to, že je chata v pěkném stavu, 1. prosince ji mají uzavřít, zbourat a nahradit novou modernější. Loučíme se tedy s touto chatou a ráno opět vyrážíme do vichřice, abychom již za dvě hodiny byli zase v buši, kde po nějakém sněhu a totálně zimní krajině není ani stopy. Ve 3 odpoledne dorážíme zpět na parkoviště k našemu autu, které naštěstí nenavštívil žádný zloděj.  Celkem jsme nachodili skoro 90km.