Vodácká Hokitika

Městečko Hokitika leží v samém srdci západního pobřeží, z jedné strany Tasmanovo moře, z druhé strany Jižní Alpy. Hokitika je známa především jako centrum zpracování Jadeitu (Nefrit), to je takový zelený šutr, kterého kdybychom natěžili tunu, vydělali bychom si 50 000 NZD. Kdybychom však našli jenom malý kousek a chtěli si ho vzít domu, hrozila by nám pokuta kolem 200 000 NZD. Z Jadeitu se zde vyrábí všelijaké přívěšky s maorskou tématikou a cokoli co by si turista mohl přát.

Hokitika je však také místem setkávání vodácké komunity. Přes to, že je všední den, hodně obchodů je zavřeno. Zjišťujeme, že je zde zrovna nějaký státní svátek, či co. Díky tomu za chvíli potkáváme dvě auta místňáků, kteří právě vyrážejí na vodu. Hned na nás mávou ať jedeme za nimi. V plánu je řeka Styx. Obtížnost zhruba WW IV-V a sjízdný usek je: co si vyneseš, to si taky sjedeš. Kolem řeky vede pouze úzká krkolomná cestička, po které se musí 25kg těžká loď donést zhruba 7km. Čím výš člověk proti proudu dojde, tím je řeka obtížnější. Místňáci mají kvalitní teréní auta, tak si aspoň zkracujeme první kilometr přes louku (sám o sobě pěkný offroadový zážitek). Přesto že si myslím, že umím chodit celkem rychle, této partě jsem poněkud nestačil. S lodí na rameni jsem za nimi uháněl, přesto se mi stále vzdalovali. Po hodině chůze a šplhání se přes kameny jsem na pokraji sil došel k nasedání a rovnou na vodu. Voda však byla férová, kluci řeku dobře znali, takže se jelo v příjemném tempu. Kde bylo potřeba, tam poradili nejlepší průjezd. Po dojezdu se semnou kluci loučí s tím, že zítra musí do práce, rychle navazují lodě a vyrážejí směr Greymounth. Další den je ve znamení deště, nikde nikoho nepotkáváme,  tak aspoň navštěvujeme místní plavecký bazén. Teplá voda ve výřivce nám dělá dobře. Před bazénem se pak potkáváme se skupinkou německých vodáků a hned se domlouváme na další den. Protože je hnusné počasí, vybíráme řeku, kam se dá k nasedání dojet autem, bez žádného dlouhého nošení lodi. Za cíl padla řeka Kakapotahi. Po dešti má řeka celkem dost vody, ale stále je to rozumné množství. Na horní kaňon si za tohoto stavu netroufáme. Dolní slibuje příjemné svezení na čtyřkové vodě. Přidávají se k nám ještě dva Australani, takže nakonec jedem celkem v šesti lidech.  Jeden z Australanú má zajímavé dredy vyzdobené například otvírákem na pivo, či kuchyňskou metličkou, jestli s tím vším spí či si to vždy na noc sundává, jsme nezjistili ;). Řeka má tajemnou hnědou rašelinovou barvu. Po chvilce přichází první kaňon, kde je pouze jedno těžší místo. Kaňon je tvořen vysokými skalními stěnami porostlými mechem a další vegetací okolního deštného pralesa. Na pohled to vypadá nádherně. Řeka již nepřináší žádné další těžké místo, ale svezení to je příjemné. Po dojezdu však zjišťujeme, že 2 auta, která zůstala na nasedání, jsou vykradena. Klukům se ztratilo oblečení, foťáky, peněženky pasy atd. Odpoledne pak zjišťujeme, že další vodácká parta našla opodál zahozené pádlo, to se zlodějům asi nevešlo do auta. Vzhledem k tomu , že jsme zloděje potkali již před nasedáním (to jsme samozřejmě netušili, co mají za lubem)

Na další den bylo předpovězeno pěkné počasí a v plánu bylo vyrazit na řeku Arahura. Na tuto řeku se však dá dostat pouze vrtulníkem. Naštěstí asi klukům zůstaly nějaké peníze a tak se nevzdávají a domlouváme se na další den. Ráno dojíždíme na místo srazu, kde již operuje vrtulník a odváží k nasedání ještě jinou partu vodáků. Rychle se převlékáme do vodáckého a než se stihnem rozkoukat, vrtulník je zpět a už mu na ližinu přivazuji svůj kajak, vrtulník je to maličký, kabinu má snad menší než osobák, ale nacpem se tam pilot a dva pasažéři. Pilot do mě teda strká, ať mu udělám víc místa na řízení, uhnout není kam. Těsně před koleny mám palubku s budíky a páčkami, tak doufám, že do ničeho nekopnu. Pilot vozí vodáky asi celkem často a tak nám za letu říká kde je jaké místo, moc dobře mu nerozumím, ale to nevadí. Řeka má psanou obtížnost WW IV – V s několika místy za VI. Jedno takové jsme viděli už z vrtulníku, celá řeka mizí pod skálou, pouze při jedné straně je úzký průjezd. Vrtulník se otočil ještě dvakrát. Když pilot doplňoval z kanistru palivo, ani při tom nevypnul motor.

Konečně jsme na startu všichni a můžeme vyrazit. Hned po 50 metrech začíná téct řeka pěkně z kopce, spousty průskoků mezi kameny, výživná divoká voda. Většina se nechá jet na oči, občas je něco nutné prohlednout a odjistit. Pár míst je docela morálových, kde úspěšný průjezd není zaručen. Jedeme ve složení 2 Němci, 2 Australané a já. Němci jsou v pohodě, Australani občas úplně nestíhají, ale jedou také dobře. Oba si však připisují každý po jednom plaváčku. Naštěstí se daří vše pochytat.  Z údolí ven je cesta pouze po řece, ztráta materiálu by zde byl celkem problém. Kousek před cílem, kdy už si myslím, že tam za chvilku musíme být, přichází ještě zhruba šestimetrový vodopád. Řeka padá ve třech ramenech, žádné nevypadá příliš lákavě. Pod vodopádem dál pokračuje řeka náročnou soutěskou někam za roh. Jeden němec se nakonec odhodlává a prostřední cestou se mu vodopád úspěšně podaří sjet. Ostatní přenášíme a ze skály za vodopádem postupně z několika metrů naskáčem do soutěsky. Posledních pár metrů výživné vody, údolí se otvírá a jsme u aut (Lenka je celou dobu hlídala, takže tentokráte beze ztrát :). Podáváme si ruce a jsme šťastní, řeka to byla opravdu parádní. Australani nás zvou na pivo za jejich plaváčky. Němci do kempu přijíždějí nějako opožděně. Policii se povedlo vypátrat zloděje z předchozího dne. Obvolali všechny benzinky s popisem auta. Auto je dopadeno o 300km  dále nedaleko Queenstownu. Kromě asi jedné peněženky kluci dostali vše zpět. Dokonce i jedny džíny, které ze sebe musel jeden ze zlodějů přímo na policii sundat.

Večer tedy vše úspěšně zapíjíme.