Wanaka a národní park Aspiring

Cesta za teplem vedla k národnímu parku Aspiring, za základnu jsme si zvolili městečko Wanaka.  Oblast je nazývána Centrální Otago a je tvořena mírně zvlněnými a jen řídce osídlenými kopci, které se v blízkosti města Wanaka a Queenstown postupně mění v mohutný horský masiv Jižních Alp.  U města Wanaka jsou dvě nádherná jezera, stejnojmenné jezero Wanaka a druhé Hawea. V kanceláři Odboru životního prostředí jsme se informovali na možné výstupy a treky v okolí. Původně jsme měli v plánu vystoupit na nejvyšší horu národního parku, Aspiring 3030m, ale zradilo nás půjčovné maček a cepínu. (cepín a mačky na jeden den pro jednu osobu téměř 400Kč, no hrůza, je to dražší než půjčení auta.).  A tak jsme si aspoň vyšli na menší kopec, který se tyčil nad jezerem Hawea a sliboval nádherné výhledy. Cílem byl Corner peak, který i přes svoji ne ohromující výšku 1620m, dosti překvapil. Cesta k vrcholu byla technicky nenáročná, šlo jen o to vydupat převýšení přes 1000m. Ovšem závěrečná čtvrtina nás překvapila, docela „ostrý“ hřebínek se nám (tedy spíše mně) vůbec nelíbil a tak jsme se po pětihodinovém stoupání otočili k návratu. Výhledy ovšem byly překrásné a tak jsme vynaložené námahy rozhodně nelitovali. Později jsme se z půjčeného horolezeckého průvodce dozvěděli, že opravdu závěrečná pasáž při tomto výstupu není zadarmo.

Následující den jsme se vydali, již řádně rozcvičeni ze dne předchozího, na třídenní trek nazývaný Wilkin – Young Valleys Circuit, nebo jednodušeji trek přes Gilelspie pass, v národním parku Aspiring.  Ještě ráno jsme se informovali v kanceláři DOC na počasí, zaparkovali auto na parkoviště u kempu, a v kempu koupili hrozně předražený chleba. Čekalo nás 8 km po silnici, ale měli jsme  štěstí na stopa a po chvilce se vezli k začátku treku. Ráno bylo trochu studené a zamračené, ale během dopoledne se počasí zlepšilo a my měli před sebou krásný den, cesta vedla podél řeky a mírně stoupala. Asi po 7 hodinách chůze jsme došli na chatu Youth. Dost nás překvapila, protože podle GPS jsme k ní měli jít ještě asi 3 km, a chata byla najednou před námi. Ani jsme se na ni nestihli těšit:)  Na chatě jsme se dozvěděli, že starou chatu smetla lavina. Následující den byl jak z katalogu cestovní kanceláře. Modré nebe, slunečno, krásné výhledy, údolí plné bílých květů, nazývaných Mt. Cook Lili. Výstup do sedla pohodový, výška 1501m. Nádherné rozhledy, těžko popisovat, fotky to vyjádří nejlépe. Již kolem 15 hod. jsme se přiblížili k chatě Siberia, kde jsme měli nocovat. Původně jsme chtěli udělat ještě odbočku k ledovému jezeru Crucible, ale byl by to výlet na dalších 6 hodin, a musela se brodit řeka a to se nám zrovna nechtělo, tak jsme se natáhli u řeky pod krásnými zasněženými kopci a užívali si tu nádheru. Na chatu jsme přišli v podvečer. Chata Siberia je situována do nádherného údolí s výhledem na krásné kopce a proto je často využívána místními cestovními kancelářemi.  Po příchodu na chatu a zapředení hovoru s přítomnými lidmi, mi postarší paní z Austrálie hrdě oznámila, že jsou organizovaná skupina s průvodcem. Tato skupinka klientů, kterou tvořilo 6 lidí z Austrálie a USA byla na chatu dopravena vrtulníkem, zde podnikli výlet k jezeru (absolvovali ho v mokrých botách, protože hned z počátku se brodí řeka a dle bezpečnostních pravidel se boty nikdy nezouvají).  Pro maximální dobrodružství, které jim agentura slibovala, strávili noc ve stanech, které byly postaveny vedle chaty. Ráno si nadšeně vyprávěli, jaké to bylo ve stanu skutečné dobrodružství. Ráno se prošli 2 hod. k řece, kde na ně již čekal tryskový člun. Tento organizovaný výlet zahrnoval samozřejmě i stravu a tak když měli večeři o několika chodech včetně zákusků a piva, a my zrovna dlabali instantní bramborovou kaši, trochu jsme po nich pošilhávali:)  Tak to jen pro představu, co vše si na Zélandu můžete objednat za služby. Na chatu dorazili i turisti, se kterými jsme se potkali již na minulé chatě a dost nás překvapilo, že i oni, vcelku zdatní sportovci, mají také objednaný tryskový člun. Oni byli zase překvapeni, že my jdeme údolím do vesnice Makaroka pěšky. Dle jejich informací je to dlouhá a náročná cesta. Ovšem dle našich informací měla trasa trvat kolem 8 hodin, podél řeky a jenom na závěr se řeka brodila. Ráno bylo opět překrásně azurové a slibovalo nádherný slunečný den.   Cesta vedla podél řeky, přes lesy a louky, na kterých se pásl dobytek. Jediné nebezpečí, které jsme na cestě shledali, bylo uklouznutí na kravinci. Před vesnicí Makarora jsme brodili řeku, naštěstí stav vody byl přijatelný. Nejvíce nám daly zabrat poslední asi 4 km, které byly po silnici a nikdo nás nechtěl svést.  (Asi bylo cítit, že i trika Devold z merino vlny, mohou sedět:)))))  U kempu jsme se šťastně shledali s naším domečkem na kolečkách a vzpomněli si na předražený chleba, který jsme v kempu pořídili a jako pomstu jsme se vplížili do kempu dopřát si horkou sprchu.

Aby nám nožičky nezlenivěly, tak za tři dny jsme vyrazili na další trek. Cílem byla chata Liverpool, ve výšce 1065m, odkud je hezký výhled na horu Aspiring. Z této chaty jsme chtěli podniknout výstup na nějaký kopec v okolí a třetí den se vrátit k autu. Počasí vypadalo slibně, ale na to se na NZ moc spoléhat nedá. Vydali jsme se na cestu, bylo trochu zataženo a těsně před chatou začalo pršet. Těšili jsme se na plechový bivak pro 4 lidi, a když jsme spatřili v dálce oranžovou plechovou boudu, trochu nás její malá velikost překvapila. Po dalších nastoupaných metrech se nám ukázala skutečná chata, nového vzhledu. To malé plechové byla kadibudka. Na chatě jsme se dočetli, že stará plechová bouda byla zbourána před půl rokem a postavena tato docela luxusní chatička. Byli jsme na chatě sami a vypadalo to, že už nikdo ani nedorazí. Ovšem romantický večer ve dvou skončil dříve než začal. U Honzy se objevili akutní střevní a žaludeční potíže a to tak vydatně, že noc proběhal na plechovou kadibudku. Ani počasí mu nepřálo, v noci hodně foukalo a pršelo, na kopcích poletoval sníh. Ráno nebylo na nějaký výlet ani pomyšlení, a v poledne, když se počasí umoudřilo a Honza uznal, že cestu k autu snad přežije, vyšli jsme zpět. Cesta nahoru k chatě nám trvala 5,5hod, zpátky více jak 9 hod. Za soumraku jsme došli k autu, Honzův stav se trochu zlepšil, ale ještě následujících pár dní se necítil nejlépe. U mě se to projevilo s dvoudenním zpožděním, ale naštěstí jen velmi lehce. Příčina byla ovšem pravděpodobně stejná a neznámá.

Fotogalerie