Zase trochu pádlování

Jak se již Lenka zmínila v minulém článku, kromě chození po kopcích se mi občas podařilo vyrazit i na vodu.

Kolem sopky Taranaki vede okružní silnice přezdívaná Surf Highway, čili surfařská dálnice. Čili předpoklad, že v každé zátoce budou parádní vlny a davy surfařů. Davy nebyly tak hrozné, bohužel však chyběly vlny. Teda vlny byly, ale né moc vysoké. V jednom místě jsem na moři viděl někoho na kajaku, tak jsem se na chvilku přidal. Kluk říkal, že má zrovna v práci pauzu na oběd a tak si šel na chvíli zapádlovat. Vlny tu prý bývají obvykle vyšší, ale i tak se povedlo pár vln chytit a aspoň trochu pojezdit. Na další pláži bylo surfařů také mnoho, vlny byly ale ještě o něco menší. Natáhli jsme neopreny, vzaly potápěčské brýle a šli se potápět k nedalekým ostrůvkům, ryb jsme moc nepotkaly, akorát za jedním kamenem se schovával tuleň. Přeci jen je tu doma on, tak jsme ho nechtěli moc pokoušet a lézt k němu do bazénku, aspoň jsme ho chvilku z bezpečné vzdálenosti pozorovali.

K večeru jsme navštívili ještě jednu pláž, kde Lenka vyrazila zdolávat místní vlny na bodyboardu. Voda však byla mělká a dno kamenité, takže žádný zázrak. Všimli jsme si však, že kus od pobřeží se v jednom místě dělají vlny a okolo je pár lidí na kajacích. Sundal jsem tedy kajak a vyrazil. Vzdálenost byla trošku větší, než zprvu vypadala. Cesta po moři zabrala něco přes půl hodiny. Vlny, oproti tomu jak vypadali ze břehu, byly parádní. Tvořily se pouze v jakém si pásu, takže se daly krásně objet po klidné vodě, a nebylo tedy nutné se vždy probojovávat skrz vlny zpět do místa, kde se začínají zvedat. Jak vysoké vlny byly nevím, těžko se to odhaduje, možná něco kolem dvou metů. Vlny byly táhle a nebylo jednoduché najít správné místo a vhodnou chvíli aby se podařilo vlnu chytit a svézt se po ní. Když se to však podařilo, zážitek to byl parádní. Ve velké rychlosti koukat z pěkného kopce dolu. Po chvíli jsem si již na sílu a rychlost zvyknul a dařili se mi různé otočky a občas dostat celou loď do vzduchu.  Po některé vlně se dalo ujet i 200-300m. Moře však stále pracuje a tak po dvou hodinách ježdění byl odliv již příliš výrazný a vlny se pozvolna vytrácely.

Cestou k sopce Ruapehu( národní park Tongariro) jsme se zastavili na řece Tongariro, kde bylo zrovna naplánováno pouštění vody z přehrady( pouští se třikrát do roka). Voda by měla téct v sobotu i v neděli. Měla by to být záruka, že se kolem řeky budou vyskytovat vodáci. Přespáváme u soutěsky Tree Trunk Gorges, vysedání z horního úseku. Soutěsku jako první před pár lety sjel a přežil Honza Lásko z Pardubic. Ráno soutěsku obhlížím, nevypadá to zas tak hrozně. Bohužel však nikde není žádný vodák, ani voda předpokládané množství vody v korytě. Jedeme tedy na nasedání, ani tam však nebyla ani voda ani noha. Zkoušíme tedy přejet na spodní lehký úsek. Konečně nalézáme vodu a vodáky. Dozvídáme se, že v sobotu se pouští spodek, v neděli horní úsek. Přidávám se tedy ke skupině asi patnácti lidí. Řeka není nijak obtížná, zpestření přináší pár vlnek na hraní. Jedu však na creekovce, takže si vlnek a válečků moc neužívám. Na neděli se domlouvám se stejnou skupinou lidí. Horní úsek má být o něco těžší, kilometráž udává obtížnost WW IV. Řeka má skutečně trochu větší spád, obtížnost však není příliš vysoká. Na řece je však několik hodně pěkných vln. Bohužel rodeovka opět zůstala na střeše auta. Vysedáme kus nad soutěskou Tree Trunk. Vynáška je náročná, ale ne tolik jako nasedání a vysedání z následujícího úseku, který začíná hned za soutěskou. Pro přenesení soutěsky je nejprve nutno vyškrábat se do pěkného kopce, poté slézt zpět k řece prudkým bahnitým svahem. Naštěstí zde někdo natahal lana, takže se bylo čeho přidržovat. Řeka v této části není obtížná, protéká ale krásnou krajinou soutěskou zvanou Herkulovy pilíře. Řeka naráží na skalní stěnu a tou si prohlodala asi 2m širokou soutěsku. Vysedání z řeky je také náročné. Opět se lodě musí značný kus nést skrz buš, než se dorazí k parkovišti.

Další vodácká destinace v plánu je Kaituna, cestou k ní se zastavujeme u jezera Taupo, kde se jedeme podívat na maorské výjevy vytesané do skály. K místu se dá dostat pouze po vodě. Obrazce jsou pouze zhruba 30 let staré, nejsou moc výrazné. Nejprve jsme je o značný kus minuli, než jsme je objevili. Výlet po nádherně průzračném jezeře to však byl parádní.

Zastavujeme se ještě u Huka falls abychom zjistili, že průtok je stále příliš velký a sjetí vodopádu tudíž nereálné.

Ke Kaituně dorážíme v podvečer, na nasedání je zrovna pár lidí a tak s nimi dávám první jízdu na této řece. Kaituna vytéká z jezera Rotorua ležícího ve stejnojmenné termální oblasti. Řeka je tedy příjemně teplá, vodáky hojně navštěvovaná. Jezdí se pouze poměrně krátký úsek. Řeka teče krásným úzkým kaňonem. Oblohu skrze stromové kapradiny není skoro vidět. Na řece je jeden sedmimetrový a několik nižších vodopádku, na závěr příjemný váleček na hraní, prostě takový vodácký ideál.

Další den s různými skupinami sjíždím řeku několikrát. Naposledy dávám na vodu rodeovku, další den mám dohodnutý odprodej.  Chceme se přesunout na nedalekou Wairou, kde se koná závod v extrémním sjezdu. Když se však vracíme k nasedacímu místu, auto začíná škytat a je nám jasné, že takto nedojedeme vůbec nikam. Přes rady několika okolojdoucích se nám nedaří závadu nalézt. Hodná Maorka nás odtáhla do městečka Rotorua, kde čekáme do rána, abychom našli nějaký servis. Je sobota ráno všechny servisy zavřeny, funguje pouze AA servis, který není nejlevnější, ale nedá se nic dělat. Závada však dává zabrat i technikům ze servisu, několikrát již vše smontovávají zpátky, aby zjistili, že problém stále trvá v původní podobě. Po třech hodinách nakonec nacházejí šikovně zlomený drátek od rozdělovače, který se úspěšně celou dobu maskoval. Konečně tedy můžeme vyrazit na Wairou. Závody již nestíháme, ale dojíždíme akorát včas, abych se stihnul svézt na poslední vodě, než zavřou odtok z přehrady. Řeka má několik těžších pasáží, naštěstí se chytám skupinky vodáků, kteří řeku velmi dobře znají, takže není potřeba všechna místa prohlížet a tak jedeme celkem svižně. Na rozdíl od českých akcí, zde se v podvečer všichni rozjeli pryč a žádný společný večírek se nekoná. V neděli ráno jsou však všichni zpět u řeky a tak se zase přidávám k různým partám. Ke konci dne zjišťuji, že jsem dnes již několikrát pádloval s Milošem ze Slovenska, žijícím však v Praze. Rychle vyrážíme na nasedání a stíháme ještě jednu jízdu. Konečně si již pamatuji všechna klíčová místa a poslední jízdu si opravdu užívám.  Wairoa byla skutečnou třešničkou na dortu Zélandských řek.

Galerie